ŠEDIVÝ VÁCLAV: RUDOLF KABEŠ – SOCHAŘ A RESTAURÁTOR

Fotografická monografie významného jihočeského prvorepublikového sochaře uceleně podává jeho životopis i kompletní soupis díla pomníkového, funerálního i interiérového. Práce je výsledkem čtyřleté excerpce literárních a archivních zdrojů, terénního výzkumu a zpracování sochařovy pozůstalosti. Kniha je doplněna textem Jakuba Valáška „Rudolf Kabeš v Jindřichově Hradci“.

Níže si můžete stáhnout obsah knihy a seznam existujících Kabešových prací v plenéru.

STRUČNÝ ŽIVOTOPIS RUDOLFA KABEŠE

Sochař a restaurátor Rudolf Kabeš (* 20. 8. 1885 Deštná, † 23. 5. 1974 Tábor) se v letech 1899–1903 vyučil u svého otce v Táboře řemeslu řezbářskému a soustružnickému. Souběžně navštěvoval táborskou Průmyslovou školu pokračovací. Po vyučení byl tři roky zaměstnán v otcově dílně. V letech 1906–1909 se učil u K. Cettla v Nuslích řemeslu sochařskému a štukatérskému. Při studiu po tři roky navštěvoval večerní umělecko-průmyslový kurs v oddělení pro modelování na C. k. umělecko-prů­myslové škole v Praze.

Po skončení studií se osamostatnil a usadil v Táboře. Z tohoto období pochází štukový reliéf na fasádě bývalého hotelu Šimák ve Volyni, datovaný 1912.

První světovou válku prožil Kabeš u 75. pěšího pluku v Jindřichově Hradci. Nebyl odvelen na frontu, se skupinou malířů, sochařů a uměleckých řemeslníků restaurovali jindřichohradecký kostel sv. Jana Křtitele. V letech 1917–1918 vytvářel v témže kostele pomník padlým vojínům svého pluku, na který použil originální kamenný kříž z kóty 363 u Cebrova v Haliči. Pomník dnes stojí na jindřichohradeckém novém hřbitově. Tamtéž, ve vojenském oddělení, lze spatřit Kabešem zhotovené náhrobky.

Po skončení války se usadil v Praze, kde se v roce 1920 oženil s Františkou Bělskou. Ve stejném roce se zúčastnil soutěže na památníky války a osvobození, vypsané Zemskou komisí pro válečné památníky na Moravě při českém odboru Zemského úřadu na zvelebování živností v Brně. Do soutěže došlo 178 návrhů, hodnotili je zástupci ministerstva školství, moravského Zemského výboru a uměleckých sdružení. První ceny získali Rudolf Březa, Rudolf Kabeš a František Žemlička.

V roce 1922 Kabeš s manželkou a synem Rudolfem přesídlil z Prahy do Jindřichova Hradce. V roce 1924 se přestěhoval do Tábora, kde si nechal postavit dům s ateliérem čp. 1264 na křižovatce ulic Hromádkova a Údolní.

Brněnskou soutěží zřejmě odstartovala Kabešova kariéra tvůrce pomníků padlým. V letech 1920–1949 jich vytvořil minimálně 37. Jsou rozmístěny na Táborsku, Jindřichohradecku, Písecku a Prachaticku, na Vysočině i Benešovsku, nejvzdálenější najdete na legionářském hřbitově v Hronově či v jihomoravském Mikulově. Některé jsou z pískovce, převážně však používal – pravděpodobně kvůli nižší ceně – umělý kámen. Při jeho zpracování dosáhl mimořádných výsledků, na některých monumentálních pomnících je až šest postav v životní velikosti! Pro Jindřichův Hradec Kabeš udělal – kromě již zmíněného pomníku vojínům 75. pěšího pluku – dokonce další dva pomníky padlým – jeden legionářský a druhý pro příslušníky c. a k. armády. Oba byly zničeny za německé okupace. Pro Veselí nad Lužnicí zhotovil v roce 1930 krásný pískovcový pomník padlým se sochou T. G. Masaryka. Ve Veselí z něj dnes mají – po několikeré instalaci a opakovaném odstraňování – pomníky hned dva: na hřbitově pomník padlým a před kulturním domem sochu prvního prezidenta na novém piedestalu.

Kabeš však netvořil pouze pomníky padlým. Je autorem soch Jana Husa v Soběslavi a Ledči nad Sázavou, pamětních desek s portrétními reliéfy – Josefa Švehly v Sezimově Ústí, Otakara Ševčíka v Písku a Prachaticích či Edmunda Chvalovského v Soběslavi, nedochovaných soch Antonína Švehly v Bednárci nebo T. G. Masaryka v Kopistech u Mostu a v Táboře. V havlíčkobrodském sboru CČSH je stále na čelní stěně za oltářní mensou jeho teracový reliéf Jan Hus a Kristus z roku 1927. Zajímavým artefaktem je pomník osídlencům pohraničí z roku 1948 v Horšovském Týně, postavený na původním soklu pomníku Josefa II.

Kabešovým pomníkům padlým je možné vytknout jistou strnulost, snad inspirovanou gotickým vyobrazením svatých mučedníků. To ale v žádném případě neplatí pro jeho funerální skulptury, často vytvářené v bílém mramoru. Nádherné náhrobky jsou k vidění na Lesním hřbitově v Písku, na hřbitovech v Táboře, v Klokotech a v Drahově. Bohužel se nedochoval impozantní táborský náhrobek Ludmily Přibíkové z roku 1931, pojednaný ve skle a bronzu.

Kabešova sochařská dráha skončila rokem 1950, kdy doplnil dvě postavy na pomník padlým ve Zruči nad Sázavou. Od 50. let 20. století se Rudolf Kabeš věnoval výhradně restaurování soch, sgrafit, fresek a štukatur, kterým se živil již za 2. světové války. Pracoval na zámcích Kratochvíle a Kozel, v Kolodějích nad Lužnicí, v Bechyni a Doudlebech nad Orlicí, restauroval sgrafita na domech v Prachaticích, pět let byl jeho pracovištěm Schwarzenberský palác na Hradčanech, dva roky Zvíkov, opravoval sochy např. v Horním Slavkově, Počátkách a Domažlicích. Nejprve pracoval pro Český fond výtvarných umění, jako pracující důchodce byl zaměstnancem Jihočeského podniku pro údržbu památek v Táboře. Pracoval až do roku 1965, to mu bylo 80 let. Ostatně vzhledem k výši jeho i manželčina důchodu mu nic jiného nezbývalo. Poslední prací Rudolfa Kabeše bylo restaurování sgrafit na Dačické bráně ve Slavonicích.